Češi na Slovensku a Slováci v Čechách

úterý 8. leden 2013 16:40

Dnes proběhla v Senátu PČR konference „ČEŠI A SLOVÁCI - 20 LET SPOLUPRÁCE SAMOSTATNÝCH STÁTŮ“. Přednesl jsem zde projev týkající se života Čechů na Slovensku a Slováků v Čechách. Rád se o něj s vámi podělím.

Jedním z projevů, které přineslo rozdělení Československa  je vznik české menšiny na Slovensku a slovenské menšiny v České republice. Nejsou těmi klasickými krajany, kteří odešli do zahraničí, ale v cizině se ocitli shodou politických rozhodnutí. Senát PČR se každoročně tomuto fenoménu věnuje a pořádá semináře, kde se setkávají Slováci žijící v Čechách s Čechy žijícími na Slovensku, aby si vyměnili vzájemně informace.

Existuje v Evropě podobný precedens? Střední Evropa procházela za posledních dvě stě let slučováním a rozdělováním státních celků a je logické, že se mnoho lidí ocitlo v cizině jen na základě politického určení hranic, které nerespektovalo národní hranici a mnohdy ani respektovat nemohlo. Příkladem je Maďarsko, které v současné době pečlivě rozlišuje ve svých zákonech původní autochtonní obyvatelstvo, od maďarských vystěhovalců. Podobně je tomu i ve Slovinsku. Řešením vztahu těchto menšin, které se nevystěhovaly, ale žijí nepřetržitě v místech, které jsou za hranicí domovského státu, se většinou řeší vzájemnými bilaterálními smlouvami. V našem případě Slovinska s Rakouskem, Itálii, Maďarskem.

Na rozpad Československa aplikovat tyty příklady nelze. Češi nemají autochtonní menšiny v cizině. Snad jen s výjimkou Kladska, které bylo odtrženo od českých zemí v roce 1742.

Historickou podobnost lze však nalézt při rozpadu Habsburské monarchie. Vídeň byla na konci 19. století českým kulturním a společenským střediskem. Žilo zde asi 300 000 Čechů, možná i více než v Praze.

Jak vypadala situace po I. světové válce? Mírová smlouva ze Saint-Germian  z roku 1919 určila hranici mezi Rakouskem a Československou republikou. Otázku občanství a menšin doporučovala řešit následně bilaterální smlouvou. Politická reprezentace Československa a Rakouska sešla v roce 1920 v Brně, kde byla projednána tzv. brněnská smlouva. Zde se řešilo nabytí státní příslušnosti na základě domovského práva v některých obcích obou států s možností optovat pro to či ono  občanství. Zároveň smlouva obsahovala ustanovení o vzájemné ochraně menšin, která se soustředila na povinnost smluvních států podporovat české školství ve Vídni a německé školství v Československu. Při ratifikaci smlouvy, ke které došlo až v následujícím roce, se v československém parlamentu strhla velmi vyhrocená debata mezi českými a německými poslanci, kteří si vzájemně vyčítali úroveň menšinového školství v Rakousku a německého v českém pohraničí. Je příznačné a úsměvné pro tuto dobu, že české zástupce v debatě vedl česky poslanec jménem Němec a německé poslance pochopitelně německy představitel socialistické strany jménem Czech. Přes časté upozorňování některých politiků, sociální oblast nebyla ve smlouvě řešena vůbec.

Po vzniku Československa opustilo, dle hlášení čsl. konzulátu ve Vídni, rakouské země 103 746 lidí, kteří reemigrovali zpět do své nové vlasti. 33 000 lidí z Vídně optovalo pro Československé občanství. Ostatní si ponechali občanství rakouské.

Po rozdělení Československa na dva státy v roce 1993 se ocitlo asi 60 000 Čechů přes noc v cizině v postavení menšiny.

Největší potíže po rozdělení nastaly s přijímáním občanství. Lidé si mohli, na základě vzájemné smlouvy vybrat pouze jedno občanství. Tato nespravedlnost byla řešena stížností k Ústavnímu soudu, který v roce 1997 přiznal právo mít občanství dvojí, a to Čechům, kteří si po rozdělení Československa v roce 1993 zvolili slovenské občanství. Toto narovnání bylo stvrzeno novelou zákona v roce 1999. Mělo to ovšem háček, jehož nespravedlnost nás provází až do dnešních dnů. Dvojí občanství totiž zaručovalo stejná práva jako občanům ČR avšak s výjimkou důchodového zabezpečení. Zde se vzal nárok na důchod na základě evidence podniku, kde dotyčný pracoval. Měl-li centrum na Slovensku, důchod byl slovenský, měl-li v Čechách byl český. Tuto nesrovnalost řešil Ústavní soud ČR v tzv. kause Landtová a rozhodl ve prospěch žalované strany. Nastala ovšem, troufám si říci bezprecedentní situace. Fischerova vláda podala stížnost na rozhodnutí vlastního Ústavního soudu k Evropskému soudnímu dvoru v Lucembursku. Výbor Senátu PČR pro záležitosti EU, se o této situaci dozvěděl při projednávání činnosti zástupce ČR u Evropského soudního dvora a okamžitě vyzval vládu ČR, aby využila institutu zpětvzetí žaloby. Vláda se nám ani neobtěžovala odpovědět a Lucemburský soudní dvůr dal za pravdu Ústavnímu soudu České republiky.

Život české menšiny na Slovensku je často opředen řadou nedorozumění, které tu a tam se objevují v neinformovaném tisku.  Příkladem je přijetí  novely zákona o státním jazyku na Slovensku. Podle některých novinářů a i stížností, které obdržela Stálá komise Senátu PČR pro české krajany žijící v zahraničí, mělo být používání češtiny v úředním styku degradováno na úroveň ostatních jazyků menšin. Podle našeho zjištění použití češtiny na Slovensku v úředním styku je zcela běžnou praxí. Zákon dokonce stanovuje povinnost orgánů veřejné správy přijímat listiny v jazyku, jenž splňuje požadavek základní srozumitelnosti a tím čeština rozhodně je.  

Na Slovensku je řada českých spolků, z nichž bych rád upozornil na  Český spolek s ústředím v Košicích, který má své pobočky v Bratislavě, Trenčíně, Martině, Žilině, Trnavě a Zvolenu, dále Slovensko-český klub, Klub občanů ČR a Kruh přátel české kultury (KPČK).

Slovenské spolky existují i v České republice. Oba státy je  finančně podporují.

Zajímavý je i poslední desetiletý demografický vývoj. V roce 2001 se k české národnosti hlásila na Slovensku 44 620 obyvatel. O deset let později, v roce 2011, to již bylo jen 30 367. V ČR se ke slovenské národnosti hlásilo 193 190 občanů a po deseti letech jejich počet klesl na  147 000. Na Slovensku byl úbytek 32 % a v České republice 24%. V obou případech je úbytek dán spíše asimilací a přirozenou mortalitou, než návratem do země původu. Tyto počty, o kterých jsem se na závěr zmínil, nás do budoucna zavazují se nadále životem menšin na Slovensku a v ČR zabývat. 

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Hodlám glosovat současné politické dění, informovat o migraci v rámci EU a pokusit se svými názory vylepšit vztah mezi českou majoritní společností a její minoritou žijící v cizině.

Tomáš Grulich - původním povoláním historik se specializací na moderní dějiny a národnostní vztahy. V současné době člen Senátu PČR za ODS, člen Výboru pro záležitosti EU (specializace migrace, ochrana hranic, azyl a další záležitosti vnitra a justice) a předseda Stálé komise Senátu pro Čechy žijící v zahraničí. Člen zastupitelstva Prahy 12.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora