Otrávenost z politiky a proč znovu kandiduji

pondělí 8. říjen 2012 12:57

Na zahájení výstavy o rozvojové spolupráci ČR v Senátu

Když jsem nedávno mému kamarádovi historikovi sdělil, že se chystám obhajovat křeslo v Senátu, jeho reakce mě, přestože jí slýchávám v poslední době poměrně často, uzemnila: „Máš to zapotřebí? Vždyť ta politika je hnůj“. Na politiku není hezký pohled. Lidé jsou otrávení a frustrovaní. Chytají se všelijakých hnutí hledající „spravedlivější“ řád. Poslední populistický výkřik, že si rozhodneme sami v přímé volbě prezidenta, povede spíše k prohloubení špatné nálady. Zvolíme prezidenta, který nám naslibuje hory doly, ale nebude, díky své omezené pravomoci, schopen své sliby naplnit. Nebo zvolíme silného prezidenta se silným mandátem, který není nikomu zodpovědný a bude si usurpovat větší díl moci, než mu z ústavy náleží. Jeho pře s premiérem s nižší legitimitou budou teprve to pravé bahno.

Kde můžeme hledat příčiny otrávenosti z politiky? První skupina politiků vstupující na veřejné kolbiště po roce 1989 byla stmelena odporem ke všemu bolševickému. Byla to jednoduchá, sjednocující ideologie. Politika se prováděla uzavřeně v několika málo skupinách. Normální stav nastal až se zavedením politického systému založeného na politických stranách. I zde měla převahu idea přechodu z komunistického systému na kapitalistický. Změna nastala, když se prakticky ve všech politických stranách začali do vedení dostávat lidé, kteří se v nich naučili technologii moci. Ta je nutná v každém demokratickém státě. Co je vám platná dobrá myšlenka, dobrá ideologie, když nemáte možnost jí po volbách uplatnit. Nejdříve musíte ve volbách vyhrát. Praktická politika se tedy skládá z ideologie a technologie moci. Chyba však nastane, když technologie moci zcela nebo z velké části ideologii vytlačí. To se právě stalo. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že to není nic překvapivého. Tento stav doprovází každé významné společenské změny. Otázkou však je, jak dlouho to bude trvat. Mnohé asi zklamu, odhadnu-li, že to bude trvat minimálně tři generace. Tedy déle, než je při normálních společenských změnách běžné. Jedinými připravenými lidmi v obchodě byli taxikáři, řezníci, zelináři a veksláci. Jejich „šikovnost“ těžila z nedostatku, jejich um se opíral o korupci.

 

Zcela jsme ztratili kontinuitu vývoje. Úplně byla zlikvidována střední vrstva, o kterou se opírají v demokratických zemích. Zanikla přirozená sociální stratifikace budovaná stovky let. Zmizela nejen schopnost postarat se o sebe a svou rodinu, ale byl vytlačen i soucit s chudobou. Chudí přestali vykonávat jakoukoliv činnost. Lidský soucit nahradily sociální dávky. O zdraví jsme přestali pečovat svázáni povinnými prohlídkami. Je zajímavé podívat se na křivku dožití v různých státech. Zatímco na západ od našich hranic je stoupající křivka téměř lineární, u nás v době komunismu došlo k propadu, nebo byla křivka téměř vodorovná. Graf je dnes prakticky totožný s ostatními státy západní Evropy. Vrátit se někam zpět do předmnichovské republiky je nemožné.

 Přerušen byl i tradiční způsob života. Když se rozpadlo Rakousko-Uhersko a vzniklo Československo, ve všedním dni se nic nezměnilo. Lidé chodili ke stejnému pekaři, ke stejnému řezníkovi a do stejné kavárny. Komunistům se však podařilo vše zničit a přetrhat. Likvidací malých i velkých sedláků došlo ke ztrátě vztahu k půdě. Slyšel jsem vykládat jednoho Bavoráka, jak si v jižních Čechách koupil skoro tisíc hektarů zemědělské půdy. Na dotaz, proč si je nekoupil doma, odpověděl, že by mu je tam nikdo neprodal. Znám jednu starší dámu. Typická Středoevropanka. Narodila se v české rodině v Budapešti, otec byl horník a stěhoval se za prací. Mládí prožila ve Štrasburku a nakonec se provdala do severočeského Mostu. Vedle češtiny mluvila plynně německy a francouzsky. Po roce 1989 projevila tato tehdy osmdesátiletá dáma přání vidět Štrasburk. Procházela městem a vzpomínala na své mládí. Poznávala ulice a najednou se zastavila u jednoho domu. „Sem jsem chodila do školy, kterou vedly jeptišky. Ty  už zde nebudou.“ Najednou se otevřely dveře a vyšla jeptiška. Nic se nezměnilo, přestože zde prošly obě světové války a Štrasburk patřil Německu, poté Francii, pak nacistickému Německu a pak zase Francii.

 Otrávenost z politiky se odráží v nových pokusech a experimentech, jak to dělat jinak a lépe. Živnou půdou je doba ekonomických poklesů doprovázená sociálními nepokoji a nejistotou, které jsme odvykli za dobu, kdy se o nás starala komunistická strana. Jistoty, které jsme měli, byly vyváženy ztrátou svobody. Podobný stav se ve společnosti nacházel v Itálii a Rusku po I. světové válce. V jednom státě to společnost řešila příklonem k fašismu a ve druhém k bolševismu. I německý národní socialismus se rodil v době celosvětové krize. Hitler se na postupu k moci opíral o odborová hnutí, masy získával snižováním nezaměstnanosti - rostl státní sektor i počet veřejných zakázek placených ze státních půjček. Ani my dnes nesmíme podceňovat radikalizaci určitých společenských vrstev. Nenechme se strhnout masovou hysterií a nezaměňujme kritiku individuálních lidských selhání s útokem na demokracii postavenou na mnohokrát prověřené soutěži politických stran. Tak zvaný nezávislý kandidát je sice mediálně zajímavý a veřejnosti přitažlivý, v praktické politice je však odsouzen pouze k hlasitému pokřikování. Rozhodování v zastupitelské demokracii je kolektivní záležitost, vítězí větší počet hlasů. Nepřesvědčí-li své kolegy - a věřte, že v politickém klubu je to neskonale snazší - je sebelepší nápad nezávislého kandidáta odsouzen k zániku. To jsou tedy obecné důvody, které mě stále drží v politice a v politické straně.

 Jsem však schopen zamezit nástupu sytému s prvky totalitarismu, když sám tvrdím, že změna k lepšímu nastane až během třetí generace? Nebylo by lepší vyčkávat na vhodnější dobu? Vědomí obtížnosti neznamená rezignovat na současnou politiku. Každý jednotlivec, který posune, byť o krůček, politiku k lepšímu, musí být vítán. Věřím v budoucnost nastupující generace. Pokusme se zajistit jim podmínky pro studium, otevřme jim dveře do světa a udržujme spojující chodníček s Českou republikou, aby se nejen mohli, ale i chtěli vrátit. Nejde zde jen o vzdělání. Mladí lidé studující v cizině si vedle vědomostí přivezou zpět značnou míru samostatnosti a vědomí, že nejspolehlivější pomocná ruka je na konci jejich ramene. Samostatní, sebevědomí a vzdělaní lidé nebudou mít jistě problémy na trhu práce.

 Způsobů jak toho docílit je celá řada a nejsou ani finančně náročné. Příkladem za všechny jsou školy, kde se v cizině vyučuje čeština a české reálie. Vznikaly z vnitřní potřeby rodičů, českých občanů, žijících v zahraničí, aby jejich děti chodící do zahraničních škol uměly česky na úrovni našeho vzdělávacího systému. Před šesti lety jich bylo devět. Dnes jich je třicet dva. Česká republiky podporuje tento způsob výuky jen okrajově, a to poslední dva roky.

 Využijme sítě vědců a umělců ze Společnosti pro vědy a umění. Organizace byla založena v roce 1958 ve Washingtonu a původně sdružovala exilové vědce a umělce na různých univerzitách a vědeckých pracovištích celého světa. Dnes jich je evidováno několik tisícovek. Jsou potencionálními mentory českých studentů a mladých vědců. Přesuňme z byrokratického státního systému tyto kontakty na základní a střední školy, na univerzity a vědecké ústavy.

 Toto jsou konkrétní důvody, kvůli kterým se chci i nadále v politice angažovat. Funkce senátora mě přeci jen umožní úspěšněji se podílet na vytvoření lepších podmínek pro širší vzdělávání na základě identifikace potřeb přímo u lidí, kterých se to týká.

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Hodlám glosovat současné politické dění, informovat o migraci v rámci EU a pokusit se svými názory vylepšit vztah mezi českou majoritní společností a její minoritou žijící v cizině.

Tomáš Grulich - původním povoláním historik se specializací na moderní dějiny a národnostní vztahy. V současné době člen Senátu PČR za ODS, člen Výboru pro záležitosti EU (specializace migrace, ochrana hranic, azyl a další záležitosti vnitra a justice) a předseda Stálé komise Senátu pro Čechy žijící v zahraničí. Člen zastupitelstva Prahy 12.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora