Romové a Česká republika

pondělí 13. srpen 2012 14:25

Romové v Modřanech kolem roku 1968

Je známo, že mezinárodní instituce nehodnotí dobře vztah ČR k Romům. Včera jsem četl článek v Lidovkách, jak Francouzi pod taktovkou socialistů deportují rumunské a bulharské Romy. Ti socialisté, kteří za to samé kritizovali předchozí vedení Francie. Lidsko-právní organizace se se stížnostmi obrací na komisařku EU Viviane Redingovou. Jsem zvědav na její odpověď. Kdyby v České republice došlo k deportaci slovenských či jiných Romů, byli bychom označeni za nejhorší rasisty v Evropě. Kde se berou ty odsudky a přehnaná tvrzení o českém rasismu a xenofobii? Nejsme rozhodně o nic horší než ostatní státy EU. Nepochybuji o tom, že jsme tolerantnější k menšinám než celá řada evropských národů. Vztah české společnosti k Romům však není jednoduchý a má svůj zajímavý vývoj. Podívejme se blíže.

Po II. světové válce, v roce 1945, žilo v Československu, podle záznamů kriminální ústředny, kolem 1 500 Romů, kteří přežili holocaust. Odsun asi 3 miliónů Němců udělal z našeho státu v oblasti migrace stát imigrační. Do té doby se z něj českoslovenští občané spíše vystěhovávali, než aby lidé ze zahraničí přicházeli. Vedení republiky bylo postaveno před problém nedostatku pracovních sil. Proto není překvapivé, že veškerá migrační politika byla postavena na lákání lidí do země, a to bez ohledu na jejich možnou integraci. Byla zahájena velká reemigrační akce snažící se přivést zpět do Československa tuzemské vystěhovalce. Nejsilnější skupinou, která se vrátila zpět do vlasti, byli volynští Češi. Těch přijelo kolem 40 000. Nedostatek pracovních sil byl řešen i bilaterálními smlouvami s Jugoslávií, Bulharskem, Rumunskem a Itálii. V této době se také objevily první skupiny Romů přicházejících z různých zemí. Ti sebou přinášeli unikátní kulturu a zvyklosti, které byly v rozporu s dosavadními modely soužití.

Po komunistické revoluci v roce 1948 bylo řešení romské otázky odsouváno na pozdější dobu. Dle Sovětského vzoru bylo rozhodnuto povznést toto etnikum na vyšší úroveň. Nastoupilo sociální inženýrství. Dokonce se objevil názor, že Romové by měli být vystěhování do míst, kde by jejich civilizační úroveň odpovídala majoritní společnosti. Byla navržena Malgašská lidově demokratická republika. (Mimochodem, Adolf Eichmann v rámci řešení židovské otázky v nacistickém Německu původně navrhoval vystěhovat Židy na Madagaskar). V Sovětském svazu takto židovskou otázku skutečně řešili. Pro „záchranu“ Židů vytvořili Židovskou autonomní oblast na nehostinném východu země. Tam se následně pokusili deportovat většinu židovských spoluobčanů. Stejně jako třeba v Terezíně, i zde Židé měli svou samosprávu. S Romy tomu ale bylo jinak. V SSSR byly založeny romské školy a v Moskvě otevřeno romské divadlo. Tato zdánlivě přívětivá gesta měla i svou druhou stranu mince. Romové se museli vzdát svého tradičního způsobu života.

 Podle tohoto modelu se postupovalo i v Československu. Prvním krokem byla vyhláška z roku 1958, zakazující kočování. Kočujícím Romům byla odebrána kola od vozů a museli se usadit tam, kde zrovna byli. Jednalo se o násilnou integraci. Úřady měly nařízení, podle nichž se mělo omezit i běžné stěhování Romů. Způsob byl jednoduchý. Národní výbory neudělovaly Romům trvalý pobyt. V druhé polovině šedesátých let pak byly likvidovány romské pospolitosti především na Slovensku. Cílem bylo romskou populaci rovnoměrně rozptýlit po celé republice. Přeskupováním došlo k nepřirozenému spojování různých romských skupin, jejichž vztahy jsou často napjatější, než vztahy s českou nebo slovenskou majoritní společností. Zajímavým příkladem je likvidace starého Mostu a výstavba Nového města.

Sociologický ústav vypracoval studii o romské populaci. Rozdělil jí do třech skupin. První skupina byli Romové integrovaní, druhou tvořili Romové schopní integrace a třetí nepřizpůsobiví. Studie doporučila první skupiny si vůbec nevšímat. Druhá skupina měla žít rozptýleně v celém Mostu a třetí skupina být soustředěna na jednom místě. Jak to dopadlo, většina z nás ví. Všechny tři skupiny byly přesídleny do Chánova. První skupina se pokusila z místa odstěhovat a druhá se integrovala do třetí. Soustřeďování Romů do jednoho místa je medvědí službou, která, v poněkud pozměněné formě, pokračuje dodnes. Komunistický stát vštípil této minoritě přesvědčení, že nejlepší je spoléhat na stát, který se o ně postará. Prosazováním kolektivní výchovy došlo u některých Romů až k pocitu, že ústav se postará lépe proto, že sami toho nejsou schopni.   

 Ale vraťme se k otázce, proč nás řada mezinárodních institucí nespravedlivě osočuje ve vztahu k Romům.  Začátkem července jsem ve Vídni navštívil Agenturu pro lidská práva EU. Při debatě jsem položil otázku, jak ČR Agentura hodnotí ve vztahu k Romům. Dostalo se mi překvapivé odpovědi. Podle výzkumu Agentury patří čeští Romové k nejvzdělanějším v EU. Nejvíce ze zemí  EU jich je zaměstnáno právě v ČR. S jejich prakticky nejvyšším sociálním statusem v EU souvisí i jejich nejsilnější povědomí o svých právech. Jsou tedy skupinou, která, v porovnání se svými protějšky v okolních zemích, nejlépe dokáže formulovat své potřeby a stížnosti.

 Jsem si vědom, že není všechno v naprostém pořádku, existují problémy na straně Romů i majoritní společnosti. Vždy je co zlepšovat. Vadí mi především zevšeobecňování na základě negativních případů. V ČR žije kolem 250 000 Romů. Určité problémy jsou asi s 50 000. Přesto velká část české společnosti často odsuzuje Romy jako celou skupinu. Objeví se potíže v jednom městě (Varnsdorf), dokonce v jednom domě (Ostrava) a hned se objevují generalizující odsudky na obou stranách. Prosím, suďme podle jednotlivých příkladů, kvantifikujme je, a pak teprve vynášejme závěry.       

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Hodlám glosovat současné politické dění, informovat o migraci v rámci EU a pokusit se svými názory vylepšit vztah mezi českou majoritní společností a její minoritou žijící v cizině.

Tomáš Grulich - původním povoláním historik se specializací na moderní dějiny a národnostní vztahy. V současné době člen Senátu PČR za ODS, člen Výboru pro záležitosti EU (specializace migrace, ochrana hranic, azyl a další záležitosti vnitra a justice) a předseda Stálé komise Senátu pro Čechy žijící v zahraničí. Člen zastupitelstva Prahy 12.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora