České a slovenské muzeum a knihovna v Cedar Rapids a moje rozpaky

čtvrtek 9. srpen 2012 11:50

České a slovenské muzeum v Cedar Rapids

V červenci se senátní delegace zúčastnila znovuotevření českého a slovenského muzea a knihovny ve městě Cedar Rapids v Iowě, jednom z center českého a slovenského krajanského života v USA. Muzeum bylo založeno v roce 1974. Původně sloužilo k uchovávání tradičních národních krojů. Společnost otevřela novou budovu v roce 1995 za účasti tři prezidentů Václava Havla, Billa Clintona a Rudolfa Schustera. Město si udržuje nejstarší českou školu na území Spojených států, která je v provozu od roku 1870.

Muzeum v červnu 2008 poškodily povodně, které prostory budovy s knihovnou zaplavily třemi metry vody z rozbouřené řeky Cedar River. Po záplavách byla loni budova přemístěna na vyšší místo a její plocha se ztrojnásobila. Při technicky náročné operaci se celá 1500 tun vážící budova přestěhovala o150 metrůdál nad záplavové území a navíc pod ní byly vybudovány podzemní garáže, také jako ochrana proti povodni.

Náklady na přestěhování činily 713.000 dolarů, což bylo výrazně méně, než dva miliony dolarů, které by stálo zbourání stavby a její vybudování na jiném místě.

Na rekonstrukci muzea bylo vybráno 25 milionů dolarů, z nichž 0,5 milionů dolarů věnovala Česká republika, 10 miliónů americké státní organizace a zbytek dodali soukromé osoby a podniky. Český stánek v Cedar Rapids získal větší muzejní prostory, divadlo pro 50 diváků, tři galerie, amfiteátr a studovnu. Muzeum má geotermální vyhřívání a elektrickou energii čerpá ze solárních panelů. Jako starý muzejník, dokážu posoudit, že i organizace muzea odpovídá nejmodernějším trendům.

Přesto, že si velmi vážím muzejní aktivity instituce v Cedar Rapids, přineslo mi setkání s ním určité rozpaky. Musím začít šířeji, abych to mohl vysvětlit. Ve světě žije kolem dvou miliónů lidí, kteří se hlásí k České republice. Je to velmi různorodá skupina a jen velmi těžce se dají zobecňovat jejich potřeby, aby na ně mohl český stát reagovat.

První otázka zní: Má česká společnost vnitřní potřebu stýkat se se svými minoritami v zahraničí?

Zde si troufám říci ano. Je to součást našeho národa, která jen nežije v hranicích státu. Je to diaspora. Určitá část této entity má i české občanství. Z tohoto tituly i pro tyto lidi existují určité zákonné povinnosti, ale také práva, která musí Česká republika být připravena realizovat. Česká společnost by měla také vyjádřit svůj vděk Čechům, kteří žili, nebo žijí v zahraničí. Masarykova zahraniční akce za I. světové války by bez peněz a pomoci Čechů v zahraničí byla jen těžko myslitelná. Opět za II. světové války to byli zahraniční Češi, kteří pomohli s propagací exilové vlády, s jejím financováním a byli to oni, kteří první umírali na všech frontách II. světové války také i za svou vlast, se kterou byli spojeni „pouze“ etnickou příslušností. I po roce 1948 se podíleli na udržení kontinuity demokratické tradice mezi  první republikou a nastupující společenskou změnou po roce 1989.

 Druhá otázka je, zda má česká společnost udržovat i styk s lidmi, které nevyhnal do zahraničí totalitní režim, ale odchod je projevem jejich svobodné vůle. I zde by měla být odpověď kladná. Demografická křivka nepřináší příznivou prognózu. Úbytek obyvatel lze sice nahradit cizinci, ale není to bez problému s jejich integrací a neintegrovaní cizinci zase přináší sociální problémy ve  vzájemných vztazích a jejich pobyt nemusí být vždy bez kazu pro národní bezpečnost. Vrátí-li se Čech, který odešel dočasně do zahraničí, není třeba intergrace a do společnosti přináší navíc své zkušenosti získané v zahraničí. Aby se mohl vrátit, je třeba, aby se k němu ČR chovala vstřícně, umožnila mu volit (korespondenční volba), pomohla mu ve vzdělávání jeho dětí v českén jazyce. To vše je neskonale levnější než integrace cizinců a především bez hrozby sociálních nepokojů.

Poslední otázkou je míra intenzity těchto vztahů, a kdo bude určovat jejich obsah. Na přednáškách se posluchači často ptají, zda vyhledáváme Čechy v cizině, abychom jim pomohli. Nevyhledáváme. Tyto vztahy lze realizovat pouze na základě vzájemné dobrovolnosti. Češi žijící v cizině, kteří chtějí udržovat vztah ke své vlasti (to prosím podtrhuji), identifikují své potřeby a je na České republice, aby tuto potřebu pomohla zajistit, pokud je to samozřejmě reálné.

A nyní se dostávám k Českému a slovenskému muzeu a knihovně v Cedar Rapids. Jistě si naší úctu zaslouží, že zdejší společnost dokázala mezi sebou vybrat 14,5 miliónů dolarů (10,5 miliónů přidaly státní instituce včetně ČR) na záchranu a zbudování muzea, které je bezesporu součástí českého kulturního dědictví (netroufám si odhadnout, jak by se domácí česká společnost zachovala, při záchraně, třeba muzea v Plzni) . Když jsem se seznámil nejen s vedením muzea, ale i s jeho řadovými zaměstnanci, zjistil jsem, že pouze knihovník měl dědečka českého přistěhovalce. Ostatní zaměstnanci neměli s Čechy nic společného. Hlavní historička, ostatně velmi erudovaná, je ze Skotska. Vystudovala slovanské jazyky, byla na studijním pobytu v Praze a velmi dobře hovoří česky. Všichni jsou zapáleni pro muzejní práci, o čemž svědčí i získání tak velkých finančních prostředků na záchranu muzea. Musím uznat, že to byl manažerský „majstrštyk“.

V Cedar Rapids se jedná o největší takové muzeum a z hlediska Čechů v zahraničí si troufám říci, že se jedná o největší muzeum na světě. Na druhou stranu si uvědomují, že se jedná o důležitý marketingový tah města, která jej odlišuje od ostatních stejných měst a může turistům nabídnout zcela něco jiného. Při troše hrubosti lze konstatovat, že kdyby si muzejní manažeři místo Čechů a Slováků vybrali třeba Poláky, kterých zde žije také dost, pracovali by pro toto muzeum se stejně vysokým zaujetím.

Poslední provokativní otázka zní, zda má ČR podporovat marketingový projekt jen proto, že se dotýká českých dějin? I zde si odpovím kladně. Jedná se o propagaci ČR v cizině, kterou dělá někdo za nás. Nejednoznačnou odpověď již ale cítím při rozšíření otázky, zda jde o podporu české minority v zahraničí, když se to bezprostředně netýká lidí, kam by měla, jak jsme si ukázali na začátku, pomoc směřovat. Velkolepá akce budí v tomto směru rozpaky. 

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Hodlám glosovat současné politické dění, informovat o migraci v rámci EU a pokusit se svými názory vylepšit vztah mezi českou majoritní společností a její minoritou žijící v cizině.

Tomáš Grulich - původním povoláním historik se specializací na moderní dějiny a národnostní vztahy. V současné době člen Senátu PČR za ODS, člen Výboru pro záležitosti EU (specializace migrace, ochrana hranic, azyl a další záležitosti vnitra a justice) a předseda Stálé komise Senátu pro Čechy žijící v zahraničí. Člen zastupitelstva Prahy 12.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora