Dnešní smutné výročí – anexe Podkarpatské Rusi Sovětským svazem

pátek 29. červen 2012 10:58

29. června 1945 byla podepsána ostudná smlouva mezi Československem a Sovětským svazem o podstoupení Podkarpatské Rusi. Ztráta této nejvýchodnější části předmnichovské republiky měla svůj postupný vývoj, který byl započat již v roce 1938. V návaznosti na mnichovský diktát dal Hitler svolat na 2. listopadu1938 arbitrážní konferenci do Vídně. Podle jejího rozhodnutí muselo Československo odevzdat Maďarskému království jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi s Užhorodem, Mukačevem a Berehovem (první a druhá arbitráž). Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od Čopu na východ.

Po okupaci zbytku Československa a odtržení Slovenska byla vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina, která později padla do rukou Maďarů. Mnoho obyvatel proto utíká do SSSR, kde je většinou internováno v gulazích. Po vytvoření Československé vojenské jednotky mohou mnozí vstoupit do armády a ukončit tak své vězení.

Sovětsko - československá smlouva z prosince 1943, uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích. Československa vláda v dohodě s SSSR vyslala na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem – Nižborským. Rudá armáda se však chovala jako na dobytém území a s vládními zmocněnci nekomunikovala. Za armádou postupovaly složky NKVD. Několik desítek tisíc osob bylo z Podkarpatské Rusi, přestože byli dle smlouvy československými občany, odvlečeno na Sibiř. Ostatní byli násilně odváděni do Rudé armády, oficiálně šli dobrovolně a nadšeně.

Koncem října a začátkem listopadu 1944 se konaly – oficiálně – „první svobodné volby“ do národních výborů, za dozoru vojenské diktatury, která ovládala celou zem a nastolila atmosféru strachu. Poslanci byli vybíráni v sekretariátech komunistické strany; nikdo jiný než takový pověřenec nemohl kandidovat. Úkolem voličů, svážených často do volebních místností vojenskými nákladními auty, bylo vhodit do připravených uren obstoupených dozorčí komisí vytištěný seznam poslanců. Činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.

12. listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi veřejné schůze, na nichž se souhlasilo s připojením k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a schválila připojení země k Ukrajině. Na schůzích byl schvalován manifest: „Přišel radostný historický den Zakarpatské Ukrajiny. S pomocí hrdinné Rudé armády byl svržen německo – maďarský režim. Byl učiněn konec staletému panství všech cizáků na odvěké ukrajinské půdě Zakarpatské Ukrajiny.“

Napětí vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země. František Němec se sice ještě vrátil 17. ledna a zůstal tam do 1. února 1945, ale faktickou činnost však českoslovenští představitelé nemohli vykonávat. Rada Podkarpatské Ukrajiny zakázala nábor do Československé armády. Kolem 250 000 občanů podepsalo výše uvedený manifest. Byli mezi nimi i vesničané, kteří dostávali za své podpisy petrolej a bochník chleba, nebo školáci, kteří soutěžili o to, kdo se víckrát podepsal.

Národní rada ustanovila jako jeden z prvních svých aktů „Zvláštní soudy“ s vyšetřujícími komisemi řízenými důstojníky NKVD. Těmto soudům dali právo „jménem lidu“ odsuzovat lidi do žaláře až do dvaceti let a dokonce i k trestu smrti. Věznice se zaplňovaly, tisíce lidí byly transportovány přes hranice do sovětských koncentračních táborů. Ještě v roce 1947 odvezly sovětské orgány násilně ze země neznámo kam přes dvacet tisíc lidí.

29. 6. 1945 se pak celá oblast s pruhem území na východě Slovenska (který jednostranně obsadil SSSR) odstoupena Československem Sovětskému svazu. Ze smlouvy mezi SSSR a Československem o odstoupení Podkarpatské Rusi k Sovětské Ukrajině bylo dohodnuto, že si obyvatelstvo může samo individuálně rozhodnout, zda bude žít v novém státě, nebo bude optovat pro Československo a tam se také vystěhuje. Smluvně bylo slíbeno, že SSSR finančně vyrovná nemovitosti zanechané optanty na odstoupeném území. V roce 1958 obdržela československá strana od SSSR 920 miliónů Kčs na vyrovnání za nemovitosti. Na základě vládního usnesení 159/1959 bylo vyplaceno pouhých 13 miliónů. Senát PČR vypracoval zákon v roce 2009, který tuto křivdu napravuje.

Bez zajímavosti nejsou ani hlášení členů čsl. komise dohlížející na opční řízení, které jsem nalezl v archivu ministerstva vnitra (MV NR 8205, R 3617) Cituji: „Situace občanů, kteří optovali pro ČSR je neutěšená. Mnozí z nich jsou téměř bez prostředků, neboť již více než rok nejsou zaměstnáni. Potřebné peníze na potraviny získávají tím, že prodávají již poslední části svého movitého majetku. Následkem toho přijde většina optantů do ČSR bez jakéhokoliv majetku…Mnozí z občanů následkem toho, že optovali byli propuštění z práce a byli již nuceni opustit byty…asi 150 lidí bylo odsouzeno od 6 měsíců do 3 let o pokus o ilegální přechod hranic do ČSR, přičemž se většinou jednalo o oprávněné optanty…Ti kteří přijeli na návštěvu z ČSR ještě v době volných hranic se již zpět do ČSR nesměli vrátit." Následná zpráva téže komise z 31. 10. 1946 mimo jiné uvádí: „Opční psychóza zachvátila téměř všechno obyvatelstvo bývalé Podkarpatské Rusy. Kromě tzv. nových lidí a několika jedinců – můžeme říci – všichni obyvatelé jsou rozhodnuti optovat pro ČSR.“ Ani ti, kteří již pobývali v ČSR neměli vyhráno. Byli veřejně vyzváni, aby dodatečně optovali pro ČSR. Ti, kteří neuposlechli, protože o tom třeba nevěděli, byli zatýkání, internováni na hřišti SPARTY v Praze a posléze zavlečeni do SSSR. (Jednalo se o lidi, kteří přišli se Svobodovým vojskem, a byli již usazeni v pohraničí – znám příklady z Rumburska a Žatecka). I vlakové transporty optantů doprovázely značné potíže. První vlak, který překročil hranice, byl zaplněn především Maďary, kteří u nás podléhali Benešovým dekretům a československé úřady si s nimi nevěděly rady, tak sami požádaly o dočasném zastavení transportů, čehož bylo zneužito k tomu, že již žádné nepokračovaly.

Oblast pod sovětskou správou se oficiálně nazývala Zakarpatská Ukrajina a byla jí sovětskými orgány slibována plná autonomie. Ta existovala do roku 1946, kdy tato autonomie byla rozhodnutím z Moskvy zrušena a název území byl změněn na Zakarpatská oblast.

V Československu bylo v roce 1945 (podobně jako v případě názvu "Sudety") tiskovou normou Ministerstva vnitra ČSR zakázáno použít v tisku názvu "Podkarpatská Rus". Dokonce i národnost rusínská zmizela z našeho tisku. Lidé sdružující se z bývalé Podkarpatské Rusi se museli nazývat jako ukrajinská menšina žijící v Československu. Tlak byl tak silný, že i známá scenáristka Halina Pavlovská ve svém filmu Díky za každé dobré ráno hovoří výhradně o Ukrajincích a ukrajinštině.

V den rozpadu SSSR 29. 12. 1991 se Podkarpatská Rus stává součástí nezávislé Ukrajinské republiky. Od rozpadu SSSR sílí na území celé někdejší Podkarpatské Rusi hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Až do zániku Československa 31.12.1992 se zde ozývají hlasy po autonomii či dokonce připojení k Československu. V této době se objevuje nový název Podkarpatské Rusi, a to v pořadí již sedmý – Zakarpatsko.

Dodnes se objevují náznaky a snahy o odtržení bývalé Podkarpatské Rusi a další části západní Ukrajiny od současného svazku. Například při návštěvě amerického prezidenta B. Clintona v Praze roku 1994 Rusíni připomněli své požadavky o autonomii v rámci Ukrajiny. Tyto pokusy lze spíše považovat za utopistické. Nutno říci, že česká zahraniční politika není tímto směrem dostatečně namířena. Pro zajímavost ani není, že západní část Ukrajiny, patřící původně k Předlivasku včetně Podkarpatské Rusi, patří tradičně ve volbách k prozápadně orientované části země.

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Tomáš Grulich

Hodlám glosovat současné politické dění, informovat o migraci v rámci EU a pokusit se svými názory vylepšit vztah mezi českou majoritní společností a její minoritou žijící v cizině.

Tomáš Grulich - původním povoláním historik se specializací na moderní dějiny a národnostní vztahy. V současné době člen Senátu PČR za ODS, člen Výboru pro záležitosti EU (specializace migrace, ochrana hranic, azyl a další záležitosti vnitra a justice) a předseda Stálé komise Senátu pro Čechy žijící v zahraničí. Člen zastupitelstva Prahy 12.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora